1.FC Slovácko

Do realizačního týmu 1.FC Slovácko se v zimní přestávce vrátil trenér, který klub velmi dobře zná, když si jim jako hráč prošel coby absolvent fotbalové akademie. Jeho cesta fotbalem byla výrazně ovlivněna těžkým zraněním, které ukončilo slibně se rozjetou hráčskou kariéru, ale zároveň ho nasměrovalo k trenéřině. Václav Stráník V rozhovoru otevřeně mluví o své cestě od mládeže až k dospělému fotbalu, o vzdělávání, moderních trendech i o tom, proč věří, že současný kádr Slovácka má na víc, než ukazuje tabulka.

Jste odchovanec Slovácka, můžete přiblížit, jaká byla vaše cesta klubem a fotbalem?
Začalo to tím, že jsem ve třinácti letech přišel do akademie Slovácka. Byl jsem tady na internátu, prošel jsem všemi žákovskými kategoriemi i dorostem. V sedmnácti si mě vytáhl trenér Soukup do A-týmu, za což jsem mu byl hodně vděčný. Měl jsem slušný vstup, podařil se mi první ligový start na Spartě, příprava pak vypadala dobře. Bohužel ale přišlo vážné zranění kolene a po roce léčení jsem musel s profesionálním fotbalem skončit. Tehdy to byl obrovský šok, ale dneska zpětně cítím, že to tak asi mělo být. Nechtěl jsem se od fotbalu úplně odstřihnout, hrál jsem nižší soutěže a začal jsem se naplno věnovat studiu a trenéřině.

Když jste se musel kvůli zranění vzdát profesionální kariéry, co se vám tehdy honilo hlavou?
Psychicky to bylo strašně náročné. Zhroutil se mi svět, protože fotbal byl celý můj život a já jsem věřil, že mám dobře našlápnuto. Chtěl jsem pro to udělat maximum, ale doktoři mi řekli, že s tímto typem zranění už vrcholově hrát nemůžu. I tak jsem byl hodně zarputilý a snažil se to zlomit, pořád jsem věřil, že se vrátím. Absolvoval jsem deset operací a právě při té poslední, když jsem znovu ležel na operačním lůžku, mi to došlo. Řekl jsem si, že jsem to nepochopil – že se mi to bude pořád opakovat, dokud si neuvědomím, že moje role už není na hřišti. V tu chvíli jsem pochopil, že to, co jsem nasbíral a co mě baví, mám předávat dál. Trenéřina pro mě není práce, ale poslání. Naplnění nacházím v tom, že někoho rozvíjím a posouvám.

Jak jste se dostal k trenéřině a jaká byla vaše cesta po ukončení hráčské kariéry?
Začal jsem úplně od nejmenších dětí. Prošel jsem přípravkami a během zhruba tří let jsem se dostal až ke kategorii U18. Poznal jsem akademii zevnitř – jak funguje trénink, koncepce, přístup k hráčům. Pak přišla nabídka jít do ostravského Baníku k U19. V té době jsem se rozhodoval, jestli zůstat u mladších kategorií, nebo se posunout dál. Dal jsem tomu šanci, hráli jsme o titul se Spartou, což byla obrovská zkušenost. Potom jsem šel k dospělému fotbalu do Kroměříže, kde jsme vybojovali postup ze třetí ligy a hráli ligu druhou. To bylo moje první seznámení s dospělým fotbalem a beru to jako strašně cennou zkušenost. Ve druhé lize už se nám tolik nedařilo, ale i to mě hodně naučilo. Neustále studuji, dokončuji profi licenci, v květnu bych měl mít hotovo. Vzdělávání je pro mě základ – bez něj dnes trenér okamžitě ztrácí krok.

Sehrál někdo důležitou roli v tom, že jste se vydal právě trenérskou cestou?
To hlavní uvědomění muselo přijít ze mě samotného, tím si člověk musí projít. Ale v začátcích mi hodně pomohl Vladimír Michal, který mě do trenéřiny zasvětil a dal mi prostor. Ve Slovácku mě pak ovlivnila řada lidí z akademie, ať už trenéři nebo vedení. To prostředí mě hodně formovalo a utvrdilo v tom, že tohle je moje cesta. V neposlední řadě je důležité zázemí doma, které mi dělá moje žena Evča, která je bývalou ligovou hráčkou Slovácka a taky trenérkou. Cítím od ní velkou podporu, takže tím žijeme celá rodina.

Kdy jste si řekl, že by trenéřina mohla přesáhnout mládež a směřovat k dospělému fotbalu?
Ten zlom přišel u kategorie U19. Už tam je velký tlak na výsledek a fotbal se hodně blíží dospělému. Začal jsem řešit nejen rozvoj, ale i výsledkovou stránku. Uvědomil jsem si, že se chci rozvíjet i v prostředí, kde se hraje o body. Výsledek je důležitý, ale pokud nejde ruku v ruce s rozvojem, není to dlouhodobě udržitelné. Tyhle dvě věci musí být v rovnováze. Za mě je velmi důležité, aby si trenér dospělého fotbalu prošel i mládeží. Pak se úplně jinak dívá na hráče, kteří jsou na přechodu z mládeže do A-týmu. Ti kluci často potřebují individuální péči, dotáhnout určité detaily v nastavení, být pro ně opěrnou stěnou, někdy i vrbou nebo motivátorem. Právě tady cítím, že můžu nabídnout velký přesah – být takovým mostem mezi mládeží a dospělým fotbalem, protože jsem si tím procesem sám prošel. Neustále se vzdělávám, dokončuji profi licenci, kterou bych měl mít hotovou v květnu. Vzdělávání je pro mě základ, protože bez něj dnes trenér velmi rychle ztrácí krok.

Co všechno přináší studium nejvyšší trenérské licence?
Hodně mi to dává hlavně v tom, že se potkávám s trenéry z ligového i zahraničního prostředí. Každý přináší jiné zkušenosti, jiný pohled na fotbal. Absolvovali jsme stáž v sídle UEFA v Nyonu, kde jsme byli v kontaktu se světovými trenéry jako je portugalský trenér Roberto Martínez, nebo Ole Gunnar Solskjaer, kteří byli neuvěřitelně otevření. Byl jsme i na zahraničních stážích. Každé takové setkání člověka obohatí a posune.

Jak moc se podle vás změnil fotbal oproti době, kdy jste ho aktivně hrával?
Změnil se zásadně. Dnes si bez analýz, dat, videa a technologií už fotbal neumím představit. Dřív to bylo víc o citu a volnosti hráčů, dnes je všechno daleko propracovanější. Posunula se kondice, síla, práce s detailem. Realizační týmy jsou mnohem širší, každý má jasnou roli. Ten vývoj je obrovský a pořád pokračuje.

Jaká je vaše role v realizačním týmu?
Mám na starosti konkrétní fázi hry v tréninkovém procesu, hlavně ofenzivu. Každodenně řešíme detaily s hlavním trenérem. Zároveň se věnuji individuálním rozvojovým plánům hráčů, práci s videem a analýze. Jsem k dispozici celému týmu – mladým i zkušeným – pro doplňkové tréninky a individuální práci. Dnes už to není o jednom trenérovi, ale o spolupráci celého realizačního týmu.

Přicházíte do týmu, který je po podzimu poslední v lize. Jak vnímáte současný kádr?
Nemyslím si, že tenhle kádr patří na chvost ligy. Je v něm kvalita, zkušenosti a hráči mají za sebou kus práce. Jednoznačně mají na víc. Samozřejmě je potřeba tým vhodně doplnit, ale cítím tady obrovské odhodlání – u hráčů i v realizačním týmu. Možná nemáme finanční možnosti jiných klubů, ale o to víc si vážím hráčů, kteří jsou srdcaři, mají vztah ke klubu a chtějí bojovat. Všichni věříme, že to zvládneme.