1.FC Slovácko

První ligový start, náročný zápas v oslabení na hřišti Olomouce a hned poté 22. narozeniny. Pro brankáře Alexe Urbana to byl víkend plný emocí i cenných zkušeností. Přestože Slovácko odjelo z Hané bez bodu, mladý gólman svým výkonem potvrdil, že ligové trávníky mohou vídat dalšího gólmana, který prošel slováckou fotbalovou akademií.

Alexi, máš za sebou první ligový start. Když ses dozvěděl, že nastoupíš, co se ti honilo hlavou a jak jsi ten moment prožíval?

Byl jsem hlavně rád, že jsem tu šanci dostal. Vlastně proto ten fotbal dělám – abych mohl chytat zápasy, posouvat se a ukazovat, co ve mně je. Samozřejmě jsem si přál, aby to vyšlo i bodově, protože to je vždycky to nejdůležitější, ale to se bohužel nepovedlo. Na druhou stranu jsem si chtěl ten moment užít a dát do toho maximum pro tým. Vážím si toho, že jsem mohl jít chytat, a beru to jako velkou motivaci do další práce.

Překvapilo tě, že to přišlo právě teď, nebo jsi v koutku duše cítil, že by to mohlo přijít už v této sezóně?

Člověk musí být pořád připravený, protože nikdy neví, kdy ta šance přijde. Já jsem doufal a zároveň věřil, že by to mohlo přijít ještě v téhle sezóně. Snažil jsem se na sobě pracovat každý den, abych byl připravený, kdyby ten moment nastal. Když se v týdnu zranil Milan, tak jsem cítil, že by ten moment mohl nastat. Samozřejmě Milanovi přeji brzké uzdravení.

Jak moc jsi byl před zápasem nervózní a kdy to z tebe spadlo?

Upřímně, nejvíc nervózní jsem byl asi v průběhu týdne, když jsem se dozvěděl, že nastoupím. Postupně jsem se soustředil jen na přípravu a krok po kroku to ze mě opadávalo. V neděli před zápasem to bylo v pohodě. Samozřejmě nějaká nervozita tam je vždycky, zvlášť když jde o něco nového, ale jakmile rozhodčí pískne, tak už to jde stranou a soustředíte se jen na hru.

Vzpomeneš si na svůj úplně první kontakt s míčem v zápase a co se ti honilo hlavou?

Jo, bylo to nohama. Říkal jsem si, hlavně si to dobře zpracovat a zvolit jednoduché řešení. Nabídl se mi spoluhráč, tak jsem mu to dal a to mi hodně pomohlo. Takový ten první moment vás uklidní a dostane vás do zápasu.“

Zápas v Olomouci byl specifický tím, že jsme dlouho hráli v oslabení. Jak jsi to vnímal z pohledu brankáře?

Je to jiné v tom, že víc bráníte a musíte být pořád ve střehu. Na druhou stranu mi přišlo, že jsme to zvládali dobře. Dokonce jsme ve druhém poločase drželi více balon jak Sigma a hráli jsme aktivně. Samozřejmě vám někde chybí hráč, ale myslím, že jsme to dokázali dobře nahrazovat pohybem a organizací hry, kdy jsme vyplňovali dané prostory. O to větší škoda je, že jsme si nic nedovezli.

Cítil jsi během zápasu, že tým maká na maximum a že by z toho mohly být body?

Určitě. Já jsem to cítil vlastně celý zápas. Měl jsem pocit, že i v deseti jsme schopní něco uhrát. O to víc mě mrzí, že jsme to nedotáhli alespoň k bodu, zasloužili bychom si ho.

Jak se zpětně díváš na inkasované góly?

U toho prvního gólu jsem si říkal, že jsme to mohli vyřešit líp. Sejk šel z boku sám, Stojčevski ho křižoval, on mu to dal mezi nohy a já jsem to možná mohl vyhodnotit lépe. Šel jsem tam první rukou a pak nohou. Kdybych tam šel rovnou nohou a ne rukou, možná jsem to vykopl. To mě mrzí, z toho se musím poučit. Beru to jako zkušenost, která mě může posunout. Penaltě pak předcházela ruka. Myslím si, že bych tu střelu chytil, ale míč se při tom zakončení otřel o Filipovu ruku a byla z toho penalta. U ní jsem si tipl stranu, čekal jsem do poslední chvíle, ale Dominik Janošek mě trochu rozhodil tím náběhem, kdy trochu poskočil. Šel jsem dřív na vytipovanou stranu – nevím jestli si počkal na můj pohyb a míč posla na druhou stranu... Bohužel, i to k tomu patří a je to další zkušenost.

Jak jsi vnímal podporu od týmu před a po zápase?

Bylo to skvělé. Kluci mě podporovali už před zápasem a i po něm. Celý tým včetně gólmanů. I když jsme jako brankáři konkurenti, tak si zároveň i pomáháme. Pro mě jako mladého gólmana je to strašně důležité a vážím si toho. Jsme tady vlastně všichni tři gólmani se silným vztahem ke klubu, které Slovácko fotbalově vychovalo – taková rodina. S Fryštym a Hečisem trénuji každý den. Jsou to zkušení hráči a cítím, že mi upřímně pomáhají a předávají mi ty své zkušenosti.

Co pro tebe ten debut znamená z hlediska další kariéry, jaké máš cíle?

Je to pro mě velká odměna za práci, kterou dělám od malička. Nebylo to vždy jednoduché, od třinácti let jsem dojížděl, bydlel jsem pak sám na internátu, ale vždycky jsem se snažil jít za tím cílem být ligový gólman. Jsem rád, že jsem v prvním týmu a že jsem dostal šanci v lize. Doufám, že zápasy budou přibývat a hlavně že začneme sbírat body. Nejbližším cílem je zachránit se v lize a dál na sobě pracovat. Co bude za dva nebo tři roky se ukáže.

Trenérský tým preferuje rozehrávku od brankáře a konstruktivní hru. Jak ti tenhle styl sedí?
Baví mě hrát nohama a zapojovat se do kombinace. Samozřejmě je důležité dobře vyhodnocovat riziko, ale když je tým dobře postavený, tak se dá s balonem dostat dopředu mnohem efektivněji než jen nakopáváním.

Jak se tohle trénuje?

Hodně formou menších her, kde nemáte čas na rozhodování. Musíte reagovat rychle, správně a přesně. Právě to rozhodování pod tlakem a přesnost jsou klíčové věci, na kterých pracujeme.“

Když se podíváš na svou hru, kde vidíš největší prostor pro zlepšení?

Upřímně ve všem. Jsem na začátku a vím, že se mám kam posouvat. Chci na sobě pracovat každý den, zlepšovat se v detailech a postupně to posouvat dál. Věřím, že když budu pracovat poctivě, tak to půjde správným směrem.

Jak vlastně začal tvůj fotbalový příběh?

K fotbalu mě přivedl táta, který ho sám hrál. Začínal jsem někdy kolem čtyř let u nás ve Vidči u Rožnova pod Radhoštěm. Nejdřív jsem hrál v útoku, ale postupně jsem se posouval dozadu, až jsem skončil v bráně. Tam mě to začalo bavit, chytlo mě to a už jsem u toho zůstal.

Kdo tě na té cestě nejvíc ovlivnil?

Určitě táta, který mě podporuje od začátku. A pak trenéři brankářů, se kterými pracuji každý den. Sleduji i světové gólmany, třeba Alisson Becker nebo Gianluigi Donnarumma, Thibaut Courtois a snažím se od nich něco odkoukat.

Jak trávíš volný čas mimo fotbal?

Hodně času trávím na stadionu. Po tréninku odpočívám a regeneruji. Jinak jsem s kamarády, nebo se dívám na seriály – teď třeba Dexter. Občas si zahraji NHL na PlayStationu. To mi pomáhá vypnout hlavu. Když je v televizi dobrý fotbal, třeba Liga mistrů nebo Premier League, tak se na něj rád podívám.

Do Olomouce dorazilo hodně naších fanoušků. Jak vnímáš tuto podporu?

Vnímal jsem je, i když jsem se snažil soustředit hlavně na výkon. Každopádně jejich podpora byla skvělá, je pro nás důležitá a žene nás dopředu a dodávalo nám to energii i v tom dlouhém oslabení. Věřím, že nám pomohou i teď v sobotu a společně ten zápas zvládneme za tři body. Na hřišti uděláme maximum, abychom je potěšili.

Co bude podle tebe recept na úspěch v zápase s Duklou?

Musíme navázat na ten výkon z druhého poločasu v Olomouci. Být trpěliví na balonu, věřit si v kombinaci a hlavně proměnit šance, které si určitě vytvoříme. Věřím, že kvalitu na to máme a že to za tři body zvládneme.