1.FC Slovácko

Devatenáctiletý ofenzivní hráč Daniel Barát patří mezi nejmladší členy ligového kádru 1.FC Slovácko. Talent z Vyškovska se postupně prosazuje v A-týmu, sbírá první zkušenosti mezi dospělými a zároveň zvládá maturitní ročník stavební průmyslovky.
O svých začátcích, cestě do Slovácka i prvním ligovém startu mluvil v rozhovoru pro klubový web.

Dane, pojďme od začátku – kde jsi s fotbalem začínal a kdo tě k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal u nás v Pustiměři, malé vesnici kousek od Vyškova. Hrál jsem tam od pěti let a trénoval mě hlavně táta. Později jsem se přesunul asi v osmi letech do Vyškova a zhruba ve dvanácti letech jsem dostal nabídku přijít do Slovácka – a od té doby jsem tady.

Jak se to tehdy zrodilo, že jsi zamířil právě do Slovácka? Nabídky jsi měl i odjinud, že?

Ano, měl jsem nabídky z Brna i z Olomouce, ale Slovácko se nám zalíbilo nejvíc. Působilo na mě jako rodinný klub, kde dostávají prostor mladí hráči. To pro mě bylo důležité. Viděl jsem, že je tu možnost prosadit se až do A-týmu – třeba jako tehdy Dominik Janošek, který tady jako mladý hráč pravidelně nastupoval.

Kdo tě tehdy ze Slovácka poprvé oslovil?

Byli to trenéři Vojtíšek a Perutka. Vyhlédli si mě na jednom turnaji a oslovili mě. Patří jim za to velké díky.

Ve třinácti letech jsi šel na internát. Bylo těžké opustit domov?

Myslím, že víc nervózní z toho byli moji rodiče. Báli se, jestli to zvládnu a nebudu se muset třeba vrátit. Já jsem z toho ale strach neměl, spíš jsem se těšil, protože jsem chtěl hrát fotbal právě tady. Bylo to něco nového, ale bral jsem to jako výzvu.

Jaké byly první dojmy ze Slovácka?

Byla to jiná úroveň – tréninky vedli profesionálové, všechno bylo organizovanější. Učili nás nejen techniku, ale i přemýšlet o hře. Pro můj rozvoj to bylo ideální prostředí.

V sedmnácti jsi nastupoval už za devatenáctku. Pomohla ti ta konfrontace se staršími hráči?

Určitě mi to pomohlo. Pamatuji si, že se sedmnáctkou se nám moc nedařilo, ale trenéři mě vytáhli do devatenáctky. Začal jsem dávat góly, sbíral sebevědomí a tím, že jsem byl mladší, tak jsem od starších hráčů získával zkušenosti. Tehdy jsem si uvědomil, že bych ve fotbale mohl něco dokázat.

Letos jsi dostal šanci v ligovém A-týmu. Jak se to stalo?

Po zápase B-týmu se Stráním mi zavolal trenér Jan Kameník, že půjdu do přípravy s áčkem. Původně jsem měl zůstat hráčem béčka, ale během přípravy se rozhodli, že mi dají šanci a nechali mě v kádru. Byl to úžasný pocit, splněný sen. Šel jsem do Slovácka s tím, že bych chtěl hrát ligu – a najednou to bylo blízko.

Byl přechod z B-týmu do ligy velký skok?

Ten skok je samozřejmě obrovský. Na všechno je míň času, všechno se hraje rychleji a přesněji. Největší rozdíl je v efektivitě – v mládeži máte šest šancí a dáte jeden gól, v lize musíte proměnit tu jednu jedinou.

Jak tě přijala kabina? Kdo ze starších hráčů ti pomáhá?

Dlouho jsem se rozkoukával, ale kluci v kabině áčka mě přijali skvěle. Jsem za to opravdu rád, protože tady je výborná parta a dá se o ni opřít. Blízko mám k Milanovi Petrželovi, oba jsme z okolí Vyškova. Milan mi hodně pomáhá a jsem za to rád.

Jak jsi prožíval první ligový start? Byl jsi nervózní?

Nervozita tam trochu byla, ale jakmile jsem vběhl na hřiště, všechno ze mě spadlo. Pak už jsem byl v klidu a snažil se si to užít.

Jak zatím hodnotíš své výkony a jaké máš cíle?

Jsem rád za každou minutu, kterou dostanu. Výsledkově jsme zatím nezískali tolik bodů, kolik bychom chtěli, takže je pořád na čem pracovat, ale věřím, že se to zlepší. Samozřejmě je potřeba sbírat body – a to platí i pro mě. Jedna věc je hrát dobře, ale druhá je mít čísla a být týmu opravdu nápomocný. Chtěl bych dát svůj první ligový gól, to je takový můj krátkodobý cíl.

Na hřišti působíš sebevědomě – to máš od přírody?

Asi ne. Postupem času jsem se to naučil. Člověk si prostě musí věřit, jinak to nejde. Když máš sebevědomí, hraje se ti líp.

V reprezentaci do 20 let ses teď trefil dvakrát ve dvou zápasech. To asi přidá na sebevědomí…

Určitě. Góly v reprezentaci vždycky povzbudí a dodají sebevědomí. Ale hned po návratu jsem se zase soustředil na Slovácko – to je teď pro mě priorita.

Jak zvládáš kombinovat fotbal a školu? Co tě na ní baví?

Studuju stavební průmyslovku ve Starém Městě, jsem v maturitním ročníku. Mám individuální plán, takže školu řeším podle tréninků. Učitelé mi vycházejí v rámci možností vstříc, za což jim jsem vděčný. Na stavařině mě baví architektura a projektování domů. Uvidím, co bude po škole. Každopádně doufám, že se budu živit fotbalem (úsměv).

Máš při tom všem vůbec čas na nějaké koníčky?

Upřímně moc ne. Když mám volno, spíš si odpočinu nebo se podívám na nějaký seriál. Jak je teď kombinace fotbalu a školy, tak je to složitější. Ale sleduju Love Island, ten sleduje půl kabiny, takže se máme o čem bavit (smích).

Na jaké pozici se cítíš nejlépe?

Většinou hraju na levém křídle, ale zvládnu kooperovat i na pravé straně. Záleží na trenérovi, kam mě postaví. Hlavní je být platný pro tým.

Máš nějaké fotbalové vzory?

Ve Slovácku určitě Milan Petržela – vidím ho každý den, jak hraje a trénuje, a mám se od koho učit. Ze zahraničních hráčů pak Messi, Ronaldo a Neymar – to jsou pro mě ti hlavní hráči, kteří mě inspirují.