1.FC Slovácko

Po letech v zahraničí se bývalý reprezentant Lukáš Droppa vrací do známého prostředí. Rodák z Uherského Hradiště bude nově působit v B-týmu Slovácka, kde nejenže oblékne dres klubu, kde s fotbalem začínal, ale zároveň se zapojí i do podpory mladých hráčů jako mentor.

Lukáši, po letech se vracíte do Slovácka, kde jste s fotbalem začínal. Jaké je znovu obléct dres mateřského klubu?
Těším se na to. S vedením jsme byli v poslední době v kontaktu a vše vyvrcholilo setkáním s panem Pojezným, se kterým jsme se záhy domluvili na spolupráci. Beru to jako takové pěkné uzavření mé hráčské kapitoly. Vrátit se tam, kde jsem vyrůstal a kde mě fotbalově vychovali, má pro mě velký význam. Prošel jsem spoustou klubů a zemí, ale domov je jen jeden. Jsem rád, že teď můžu obléct dres Slovácka.

V nejvyšší soutěži jste za Slovácko nikdy nenastoupil. Bylo k tomu někdy blízko?
Byli jsme párkrát v kontaktu, ale nikdy to nebylo úplně na stole. Vždycky jsem byl hráčem jiného klubu a nebylo jednoduché to zrealizovat. Už někdy kolem třicítky jsem ale nad návratem do Česka začal víc přemýšlet a Slovácko pro mě bylo vždycky první volbou. Tehdy jsem byl v kontaktu s panem Pojezným a následně trenérem, ale v tu chvíli to nebylo na pořadu dne. Měl post obsazený. V hlavě jsem ale pořád měl, že pokud se budu vracet, tak do Slovácka.

Návrat do Slovácka je tedy i návratem domů v osobní rovině, nejen fotbalové?
Přesně tak. S manželkou jsme se už před půl rokem rozhodli, že se vrátíme do Uherského Hradiště – kvůli dětem, škole, školce. I kdyby přišly jiné nabídky, moje rozhodnutí bylo jasné, proto jsem v zimě kývl na nabídku Strání. Bydlíme kousek od stadionu, všechno do sebe zapadlo. Slovácko je pro mě ideální volba.

Vaše role v B-týmu bude mít i mentorský přesah. Jak tuto úlohu vnímáte?
Primárně budu hráčem B-týmu, ale součástí mé role je i snaha pomoct mladým klukům. Chci jim předat to, co jsem za ty roky nasbíral. Když jsem byl mladý, učil jsem se od zkušenějších – ve Spartě třeba od Pavla Mareše, v Baníku od Milana Baroše. Sledoval jsem, jak se připravují, jak přistupují k fotbalu. A to chci ukázat i tady, že i v šestatřiceti může být člověk pořád profesionál. A že když na sobě budou makat, mohou to dotáhnout daleko. Největší radost budu mít, když někdo z béčka nakoukne do áčka a prosadí se.

Máte za sebou pestrou kariéru – působil jste v Turecku, Rusku, Rumunsku, Polsku… Co vám tahle angažmá přinesla?
Obrovské zkušenosti. V každé zemi jsem se musel přizpůsobit, adaptovat – a myslím, že se mi to podařilo. Poznal jsem nové kultury, naučil se jazyky, získal kontakty po světě. Nejraději vzpomínám na Rumunsko. Hrál jsem tam nejdéle, měli jsme tam bydlení, skvělé zázemí, chvíli jsme i zvažovali, že tam zůstaneme. Měl jsem nabídku pokračovat v klubu i po hráčské stránce, ale nakonec převážil návrat domů.

A která země pro vás byla naopak nejtěžší – lidsky nebo fotbalově?
Nejtěžší bylo asi Rusko. Ne tolik fotbalově – to byla naopak špička, nejlepších liga, kde jsem působil. Ale pro rodinu to nebylo ono. Dcera měla tehdy rok, přelety byly dlouhé, byla tam zima. Bylo to náročné.

Oblékl jste i reprezentační dres. Jak na tu kapitolu vzpomínáte?
V dobrém. Upřímně – když mi bylo dvacet nebo dvaadvacet, ani jsem o reprezentaci nesnil. Začínal jsem později, až přes béčko Sparty a Baník. Ale pak přišlo angažmá v ruské lize, dařilo se mi, a přišla i šance v nároďáku. Moc si toho vážím. Byla to krátká epizoda, ale cenná. Největší radost z toho měli asi moji nejbližší – rodina, přátelé, celé okolí. Ale obléknout reprezentační dres je velká čest a velmi cenná zkušenost.

Kdybyste se mohl vrátit do osmnácti let, co byste poradil sám sobě?
Víc o sebe dbát. Strava, regenerace, posilovna, dynamika… Lépe se připravovat dávat tomu ještě víc. Dnes je dostupných mnohem víc informací a možností, jak se připravit. Samozřejmě člověk, když je mladý, tak má svou hlavu. Kdybych tehdy měl ty zkušenosti co mám teď, mohl jsem třeba hrát i ve větší lize. Neříkám, že lituji. Kariéru, kterou jsem měl, jsem si užil a vážím si jí. Na druhou stranu vím, že šla posunout ještě o kousek dál. A přesně to chci teď předat klukům, aby věděli, co mají dělat a čeho se vyvarovat. Samozřejmě taky budou mít svou hlavu a budou to nakonec jejich rozhodnutí. Záleží pak na každém jednotlivci co si z toho vezme.

Směřují vaše další kroky po kariéře k trénování?
Ano. I to je jeden z důvodů, proč jsem zpátky ve Slovácku. Zatím jako hráč v B-týmu, který bude předávat zkušenosti mladším hráčům, ale už jsem přihlášený na trenérské licence UEFA. Chtěl bych se zapracovat do klubového systému a najít roli, která mi sedne – ať už trenérskou, nebo třeba ve skautingu. Mám kontakty, jazyky, zkušenosti. Postupně se budeme bavit, kam by moje další cesta mohla směřovat.

A co vás v současnosti nejvíc naplňuje mimo fotbal?
Rodina. Syn má pět let, začal chodit do přípravky právě tady na Slovácku a fotbal ho chytil z čehož mám velkou radost. Dcera má devět, chodí na sportovní školu a hraje volejbal. Když můžu, chodím se na jejich tréninky dívat, podporovat je. A o víkendech vyrážíme na výlety. Takže mimo fotbal mě nejvíce naplňuje rodina.