Jana Žufánková: Obléct si dres s českým znakem a být reprezentant, to je něco nádherného

foto: Pavel Jiřík ml.

Jana Žufánková byla na dubnový reprezentační sraz nejprve nominována jako náhradnice, následně ji však trenér Karel Rada pozval k přípravným zápasů proti Maroku a Rakousku, v nichž si odbyla svoji premiéru v národním dresu. Proto se s útočnicí Slovácka vracíme v rozhovoru nejen k této životní události, ale i k začátku kariéry nebo k jejímu konci, který si naštěstí po nějaké době rozmyslela.

Jani, stejně jako u Vašich kolegyň, začnu i u Vás. Co nebo kdo Vás přivedl k fotbalu?
S fotbalem jsem začínala přibližně v deseti letech. Byla jsem sportovně nadaná, ale žádnému sportu jsem se nevěnovala nějak víc. Chodila jsem se sousedy ven a hráli jsme fotbal. Chodila jsem i vždy v pátek hrávat s kluky z kostela ministrantský fotbal. Byli to starší kluci a jeden z nich mi řekl, že jsem šikovná. Trénoval kluky TJ Buchlovice a nabídl mi, abych začala hrát za Buchlovice. Ze začátku jsem spíš jen trénovala, protože zápasy byly většinou jen v neděli a ta patřila nedělní bohoslužbě. Za mladší žáky jsem hrála v Buchlovicích a do starších žákyň jsem šla už do Slovácka.

Zažila jste doposud někdy chvíle, že už jste neměla chuť do fotbalu nebo jste nemohla hrát fotbal?
Takový moment nastal, když přišlo takové moje první vážnější zranění na konci února 2020. Měla jsem problémy s holeněmi. Jezdila jsem různě po doktorech a fyzioterapeutech, ale nikdo mi od bolesti nedokázal pomoct. Trvalo to hrozně dlouho a chtěla jsem vidět pokroky, které bohužel nepřicházely. Čím déle to trvalo, tím více chtěli trenéři a okolí vědět, co se vlastně děje a kdy se budu moci vrátit. V tu dobu toho bylo na mě moc. Bolest, tlak, bezvýchodná situace… Rozhodla jsem se ukončit kariéru a začít trénovat děti. Asi po roce začala bolest odcházet, skoro jako zázrakem. To mi dalo novou naději i sílu do další práce a do mého návratu.

Nelákalo Vás to potom spíše k tomu trénování?
Teď určitě ne. Byla to skvělá zkušenost a moc mě to bavilo, ale když může člověk hrát, je to přeci úplně něco jiného. Cítila jsem, že může přijít ještě něco mnohem většího, než čeho jsem do té doby jako hráčka dosáhla. Když jsem viděla holky hrát naživo nebo v televizi, chtěla jsem víc než to, co bylo. A teď se mi plní sny, které se v určitou chvíli skoro rozplynuly.

Od té doby to vypadá, že se Vám zranění spíše vyhýbají…
Ano, musím říct, že opravdu díky Bohu to tak je. Občas jsem měla nějaké problémy se svaly, ale to byly jen takové drobnosti.

Při pohledu do statistik mi přijde, že jste gólově "explodovala" až letos. Máte představu, čím to může být? Začala jste dělat něco jinak nebo Vám více sedlo jiné rozestavení pod trenérem Vlachovským?
Ano, byla to opravdu dlouhá doba, kterou jsem čekala na první ligový gól za ženy. Útočnici to k sebevědomí moc nepomůže. Nicméně musím říct, že všichni v mém okolí byli vůči mně velmi trpěliví a moc mi pomáhali. Góly dávat chci a musím, vždyť to je úkol především pro útočníky. Věděla jsem, že je to jen o trpělivosti a o tvrdé práci. Do šancí, které mi připraví moje spoluhráčky se dostávám, takže už bylo jen na mně, abych byla připravená je dobře zakončit. V tomto mi moc pomohl trenér Vlachovský, ale samozřejmě nejen on. Mají na tom zásluhu všichni moji trenéři i ti z dřívějších let! S trenérem Vlachovským jsme v posledních měsících trénovali hlavně zakončení a věci, které je potřeba zlepšit na hřišti. Moc mě těší, že ty výsledky jdou takhle hned vidět. Je to pro mě obrovská odměna. Jsem ráda, že výsledky této práce přináší radost nejen mně. Samozřejmě nesmím zaspat a spokojit se s tím co je, ale je potřeba pracovat dál, protože je toho spousta, co je ke zlepšení.

Výkonů v lize si všiml i reprezentační trenér Rada a povolal Vás k přípravným zápasům proti Maroku, kde jste si odbyla debut v áčkové reprezentaci a následně proti Rakousku. Jaká to byla pro Vás zkušenost a co to pro Vás znamená?
Upřímně jsem to nečekala. Áčková reprezentace je určitě můj sen, ale moje myšlenky a celkově nejbližší cíle směřovali k tomu, abych byla co nejvíce nápomocná v týmu Slovácka. Stále moje výkony nejsou nějaké úžasné a moje rezervy jsou velké. Chtěla jsem prostě jen plnit roli útočnice, tedy proměňovat šance a zlepšovat se ve hře. Když byla zveřejněna nominace a byla jsem na seznamu náhradnic, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byla jsem opravdu v šoku. O to víc, když zveřejnili konečnou, doplněnou nominaci a já jsem v ní byla. Zkušenost to byla obrovská. Vlastně přemýšlím, jestli to jde popsat slovy. Reprezentovat svou zemi je to nejvíc, co můžete ve fotbalové kariéře dosáhnout. Obléct si dres s českým znakem a být reprezentant, to je něco nádherného. Byla jsem před srazem dost nervózní, ale všichni kolem mi to pomohli překonat. První tréninky jsem si zvykala na nové spoluhráčky, trenéry, styl hry, a hlavně tempo hry. Bylo to něco úplně nového. Před zápasy bývám běžně nervózní. Každý zapas je pro mě důležitý a na každém mi záleží, ale na hřišti to ze mě spadne. Tak to bylo i při mém prvním startu. Jak jsem se dostala na hřiště, tak už jsem byla hlavou jen ve hře a snažila se dát ze sebe maximum. Jsem moc vděčná, že už při prvním startu jsem dostala příležitost a mohla jsem odehrát celý druhý poločas. I ve druhém zápase jsem dostala šanci a nastoupila na posledních 15 minut. Za tuto zkušenost a šanci jsem moc vděčná, je to pro mě obrovské ocenění a myslím si, že je to hlavně skvělý výsledek práce trenérů na Slovácku. Jak skvělou práci odvádí a kolik času navíc nám věnují. Samozřejmě obrovský dík patří mým spoluhráčkám na Slovácku, bez kterých bych to nedokázala. Je to výsledek práce nejen mé, ale hlavně mého okolí a mé rodiny. Měla jsem sen, jednou si zahrát za A-tým reprezentace. Ten se teď splnil, ale přišel další, který je mnohem silnější a větší. A to ten bojovat a zasloužit si místo v nominaci do reprezentace víc než jednou.

Ještě poslední otázka. Hrálo se v Chomutově a ve Vídni, měla jste někoho v hledišti, kdo Vás podporoval?
Chomutov už je přece jen trochu více z ruky, ale do Vídně se přijela podívat rodina. Přijala moje starší sestra Barunka, která se snaží nevynechat jediné domácí utkání na Slovácku. Spolu s ní přijeli moji dva bratranci a do Vídně přijeli i naši trenéři, kteří mi byli také velkou podporou.

Fotogalerie